zapůjčím kočku (na noc)

No není to roztomilé zviřátko?

Není.

Ne ve 4 hodin ráno.
To se tak člověk chystá k ránu do hajan. Hezky už poklinbává, když tu najednou odporný skřípavý zvuk. Otočí se tedy na druhý bok a snaží se to ignorovat. Opět ono skřípání, tentokrát doprovázené zavytím. Převalí se tedy k okraji postele a (bez brýlí) tuší ve tmě cosi rozmazaného šedivého, jak se to zapírá prackama o prádelník. Rozespalým hlasem pronese "huš" a modlí se, aby to zabralo. Kočka to bere jako povzbuzení a škrábe znovu.
Když se to obejde bez reakce, přesune se k posteli a vytáhne se předníma nožkama tak, aby hleděl z očí do očí rozespalci. Ten se vyděsí, ale pak pochopí, vyleze z rozehřáté postýlky a dá si kočku do postele. Kočka je nadšená a vrní.
Člověk si přetáhne peřinu přes hlavu a otočí se ke kočce zády.
Kočka je nadšená a pacičkou se snaží k člověkovi dostat. Ubožák se otočí ke kočce zády. Ta dvakrát obejde postel (přitom šlápne nebožákovi na břicho a na hlavu) a rozhodne se, že musí vylézt na prádelník. Vyleze na něj, kopne do budíku, rozšlápne brýle, načež začne přepadávat přes okraj. Člověk se vymrští, protože si přeci jen nepřeje, aby se slepá micinka rozplácla o podlahu (snad si nemyslíte, že dopadají na všechny čtyři?!), kocoura sundá dolů a se slovy "nezlob" ho pohladí. Kočka vrní, zapře se o dveře, které s bouchnutím vrazí do prádelníku. Člověk rezignovaně zavře oči. Kočka začne vztekle vřeštět (věděli jste, že to zvíře má rozsah několik oktáv??!)