jak se mě pondělí pokusilo zabít

Do začátku týdne (a nového semestru) s úsměvem? Ani náhodou. Pominu fakt, že vstávání bolí.
První hodina (moderní čínština) byla tak neskutečně nudná, že to bylo až neuvěřitelné. Přesně ten typ, kdy máte pocit, že čas se zastavil a v mozku je podivně prázdno.
Druhá hodina - tlumočnická cvičení. Hádejte, kdo měl tu kliku a byl vybrán jako jeden ze tří šťastlivců, aby tlumočil, co na něj chrlí zbytek třídy? Jistě, já. Velmi stresující zážitek, který mi opět připomněl, že opravdu nechci být tlumočnice.

Tímto končí psychicky destruktivní část dne a začíná fyzicky destruktivní.

Při příchodu na balet se těžké vstupní dveře pokusily oddělit můj malíček od zbytku ruky (neúspěšně). Malíček má nyní pěknou fialovo-karmínovou barvu a téměř nejde ohnout.
Při rozehřívání jsem si o tyč nejdříve ukopla patu, následně i koleno, které dostalo další ránu při (neúspěšném) pokusu o rozštěp. Vše dodělaly mé nové roztomilé špičky (aka SS*), které se (s částečným úspěchem) pokoušely sedřít mi kůži z palců.

Dnešek, zatím sestávájící ze schůzky s N. zatím bez nehod. Teď doufám, že jsem to nezakřikla, protože ještě musím na klasickou čínštinu a na kytaru...

* saténové svině