Dneska se stala (na středu) neobvyklá věc - nemusela jsem z hodiny letět učit. Středu jsem kvůli tomu vždycky nenáviděla, protože jsem se musela dostat z Celetné do Řep za 30 minut (jen tak pro vaši informaci: Celetná - Anděl = 15 minut, Anděl - Řepy = 25minut + mezičasy). Kdo si ty minuty sečetl, pochopil, že jsem musela většinu trasy běžet.
Takže dneska to odpadlo. Nemusela jsem během přednášky kontrolovat čas, nemusela jsem pár sekund po skončení vyrazit dveře, za letu oblékat kabát a sprintovat na metro. Pomaličku jsem se oblékla (ono to trvá, když máte tolik vrstev jako já), vyšla ze třídy a... rozběhla jsem se ze schodů. V půlce jsem se zarazila. Proč kruci běžím? Klídek, pohoda, mám čas. Ležérně jsem sešla zbytek schodiště a vyšla na ulici. Kolem protančilo pár příznivců Haré Krišna a já jsem v rytmu haré haré odtančila směrem k metru. Někde kolem Náměstí republiky jsem opět razila vpřed svou rychlochůzí. Opět jsem se zabrzdila a zvolnila. Do metra jsem opět vletěla sprintem. Zbytek cesty jsem vzdala a domů jsem doběhla v obvyklém tempu. Asi neumím chodit pomalu. Že by mě to doma nenaučili?
3 comments:
To není výchovou, to jsou spíš rodinné geny - vzpomeň si jak chodí babi Malenka a jak chodím já. :-)
:-) To je zvyk. Taky jsem navyklá téměř běžet, ale programově se to odnaučuji. Docela to jde.
Já taky já taky :) Hlavně jsem to pocítila když jsem byla v Anglii s kamarádkou. Měly jsme domeček na kopci a nějak jsme si neuvědomovaly jak jsme zvyklé z Prahy chodit takovým tím hoooodně svižným krokem, takže jsme byly v půlce kopce totálně hotové a musely jsme se nutit chodit pomalu :) Ale taky miluju rychlou chůzi :)
Post a Comment