co cesta do školy, to dobrodružství II.

Dneska jsem šla poprvé po prázdninách do školy. Do půlnoci jsem si četla, usnula jsem někdy ve dvě, v šest přišla kočka a došla k názoru, že nejlepší bude strkat mi tlapky do obličeje. V této činnosti Kryštof pokračoval celou hodinu, dokonce jsem na něj pak vyjela "dej mi ještě deset minut!". Kupodivu to nezabralo. Vstala jsem tedy po nějakých 4 hodinách spánku, které mému bledému obličeji dodaly módně fialové superpytle pod očima.

Ještě jsem ráno radší překontrolovala rozvrh. Jsem totiž schopná přijít v jiný den, na jiné místo o několik hodin dřív/později. Můj geniální mozek má s daty a termíny velké problémy.

Ve škole bylo ticho. Podezřelé ticho...
Ve třídě 208/C, kde jsme měli mít hodinu, jsem nikdy nebyla, takže jsem konzultovala cedule. Ukazovala šipičkou na třídy 220 až 230 a na druhou stranu na místnosti 206, 207, 209. Kde je 208? Nezastrašena jsem se vydala do mezipatýrek mezi budovami, kde se tyto chybějící třídy většinou vyskytují. A taky jsem ji našla. Učebna 208/C neexistuje, pouze 208 a byla to učebna mongolistiky. A vůbec nikdo tam nebyl. Hmmm, zajímavé. To bude blbě, jdu se podívat nahoru. Ve čtvrtém patře taky nikdo. Hmm... Zpátky k ÚDLV. Vevnitř ani noha. Hmmm, kruci. Zpátky k mongolistice, jestli tam někdo už není. Není.

Panika!
Kolikátýhojekolikjehodinjsemvesprávnýbudově?! Volám domů, ať se podívají na internet. Všechno sedí. Krucinál.

Volám spolužáka. Asi jsem ho vzbudila.
"Kde jste?!"
"Učí se až od čtvrtýho... to je zajímavý, už seš dneska druhá... (nevzbudila jsem ho!)