svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji...

Tuhle jsme s Mývallem vzpomínali, co jsme se všechno museli učit ve škole na češtině nazpaměť. Ukázalo se, že si toho pořád pamatujeme poměrně dost. Já jsem se pak hluboce zamyslela a tyhle pořád umím:

• V oudolině v pádolině (Podivný kostel - K.J Erben)
• Nejstarší básnička, kterou si vybavuju, někdy ze 3. třídy. Nesnášela jsem jí, protože a) jsem nevěděla, co to je oudolina pádolina, za b) se mi nelíbila.
•  Eh, vezu víno z Burgund sem (Romance o Karlu IV. - J. Neruda)
• Klasika, že! Však jaká země, taký lid!
• Eh kletě!– já tady za vlasy mrtvého držím zetě! (Romance Helgolandská)
• Ta se všem líbila, protože byla morbidní.
•  Zanechte naděje, kdo vstupujete (Božská komedie - Dante Alighieri)
• To bylo barvou temnou jako šrám napsáno nad branou... To se mi moc líbilo, protože to bylo takový patetický.
  
•  Aby čas za plavby na moři krátilo si  (Albatros - Ch. Baudelaire)
• Asi nejlepší, co jsme se učili.
• U řek mám večer vlažný rád (U řek - A. Sova)
• Nuda. Ale doteď si pamatuju, jak to 6 lidí po sobě nedokázalo dorecitovat do konce.
• Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji (Pozdě k ránu - K. Hlaváček)

Co si pamatujete vy?