salzburger report

22. 6. pátek:
Příjezd do Salcburku, rovnou se stavujeme na nákup v MaxiMarktu, kde se nakoupí na další tři dny (protože jak známo, v Rakousku o víkendu neseženete nic). Po večeři to tatínka táhne do města na preclík, i když namítám, že tam na něj do osmi čekat nebudou. Deštník si vzít odmítá, pršet nebude a když, tak jenom malinko. Prší hodně. Spíš bych řekla, že chčije a chčije. Máme jenom můj deštníček, takže jsme oba na půl mokrý, v teniskách mám čvachtající jezírka. Preclíkář už tam samozřejmě není (co by tam taky dělal, že). Tak jdeme na bus a jedem domů. Táta začíná razit teorie "jedem tím, co přijede jako první" a kupodivu mu vychází.
23. 6. sobota:
Nebýt zvonění Erentrůdy, hezky jsme se vyspinkali (pominu v 00:27 sms od jedné mé kamarádky - zdravím Editku! - která zněla "Pidipan a omacja. Mam ujar moc rada." Příště prosím smyslupnější sms, aby stálo za to hledat pod postelí mobil). Ráno za kuropění (tj 9.15) vyrážíme ostrým tempem na autobusovou haltstelle. Táta, stále praktikující svou teorii "jedem vším, co přijede", zavelí nastoupit do trolejbusu 22, který vzápětí odbočí do protisměru a veze nás na druhou stranu od hradu. Táta bleskově přehodnocuje plán na návštěvu pivovaru, kde jsem ještě nebyla a těší se na preclíky a pivo. Zase špatně. Pivovar Stiegl je zavřený - jak hlásají cedule ve 3 jazycích: vylepšují expozice. Tatínek je značně rozladěn a vede zpátky na bus, tentokráte ovšem míříme opravdu do centra. Tam proběhne návštěva Muzea moderního umění a Rupertina, následovaná obhlídkou trhu. Poté návrat na oběd (těstoviny). V 15.15 jsme už ovšem zpátky v busu do Altstadtu, kde jsou navštíveny nádherné zahrady Mirabellgarten a Barockmuseum. Jen tak pro vaši představu, jak se liší ženský a mužský pohled na věc.
Já: "Když jdu v těhlech zahradách, chtěla bych mít na sobě široký šaty s krinolínou a jít tady s..."
Táta: "S žacím strojem!"
Návrat přes most, cíl: Residenzgalerie. To by ovšem nesměla zavírat v 17 hodin. Rakušáci jsou lemry líný, pracujou od 10 do 17. Tak nic. Jedeme lanovkou na hrad (cestou ovšem zakoupeny dva preclíky s marcipánem), kde uděláme menší kolečko a vrátíme se dolů. Tátu to ovšem táhne přes řeku, kde má být v novinách ohlášený Linzergassenfest s latinskou a kubánskou hudbou.

Prodíráme se davy, všeude malý hranti s balónkama a narváno k prasknutí. Z pódia se ozývá jakýsi bigbeat. Táhnu tátu pryč, začínám být lehce nervózní. Po odbočení do jedné uličky narážíme na další pódium, kde hraje zřejmě francouzská(?) kapela coververze svých slavných kolegů (I´m you Venus, I´m your fire, your desireee!"). Tam si chvilku postojíme, mají moc roztomilého bubeníka. :) Pak zpět na bus, cestou mi ještě tatínek stačí sdělit, že kdybych byla chlap, sedl by si tam se mnou na pivo a vrátil se až ráno.
24. 6. neděle:
Ráno tiergarten s nadějí na spatření lemurů. Mají jich celých pět kusů.
Rosomáci tentokrát nelovili ryby (spinkali), zato vedle u vyder plavalo mrtvé kačátko. Tahle zoo je divná. Další bod programu při kterém se táta rozhodl využít kartičku, byla lanovka na Untersberg. Moje protesty, že se mi dělá v lanovce šoufl a nejsem namazaná proti sluníčku nebyly brány v potaz. V lanovce mi tedy bylo blivno a nahoře jsem se spálila. Po obědě návštěva Residenzgalerie (mají tam nádherné shodiště, tak jsem opět vyzkoušela tu větu o šatech a otázala se otce, jestli by tu šel se sekačkou - ne, schody by se ale daly sjíždět na motorce nebo čtyřkolce), kde jsme shlédli výstavu s tématikou architektury a pak ještě zbyl čas na Salzburgské panorama v nedalekém komplexu nově otevřeném muzeu.
25. 6. pondělí:
Povedený výlet, to vám teda řeknu! Tatínek měl slíbený jeden pěší výlet, tak si ho nachystal na pondělí. Když jsem ráno protestovala, že svítí sluníčko a já se osypu, smiloval se a hledal alternativu - pěkně ve stínu obejdeme nějaké jezero a vyšlápneme si na další, které je nad ním. Proč ne? Tak jsem se poctivě natřela svým oblíbeným opalovákem 40 a šla na to. Cestou tam jsme se ještě stavili v jakémsi klamu, kde byl hezky chládek a pěkně tam tekla říčka. Pak jsme se přesunuli na místo určení.

Okamžitě jsme zjistili, že ani na jednom břehu jezera se nenachází stín, takže jsem se málem rozbrečela při pomyšlení, jak budu večer v lékárně kňourat, že jsem "sonnen grillen" a jak se mi budou všichni smát v úterý v Boo. Pak začala cesta stoupat. Sluníčko svítilo a připalovalo. A já jsem byla rozhodnutá udělat tatínkovi radost (za což se mu zpětně omlouvám), takže jsem odmítla jeho dvě nabídky na návrat. Pak jsem střídavě lapala po dechu, zadržovala slzy a vztekle nakopávala šutry na stále stoupající cestičce. Když jsme vylezli až ke druhému jezírku, už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Rychle se mi podařilo jakž takž se uklidnit a vzlykajíc jsem vyrazila směrem k domečkům, které tam stály. V tu chvíli mi na spánku přistála včela a zřejmě jak jsem se po ní ohnala, píchla mě. To už bylo moc. Sedla jsem si na cestičku a rozbrečela jsem se (takovej malej hysteráček). To už bylo zase moc na tatínka, takže jsme se otočili a šli domů. Pak jsem najednou cítila mravečení v puse nahmátla jsem si nějaké pupínky na bradě. Táta mistrovsky zalhal, že to je jen pár pupínků a je to ok. Začala jsem lovit zrcátko, i když rodič varoval, abych to nedělala (příště poslechnu, slibuju!). No..nebyl to hezký pohled. Vypadalo to, jako bych měla po celém obličeji celulitidu, která (jak jsem za chvilku zjistila) sahá až po lokty. Od loktů dolů se projevovala pro změnu zářivě rudá sluneční alergie, takže jsem vypadala jako malý leproušek. V autě jsem zjistila, že se mi to dělá i na nohách a taktéž břicho a záda mají nehezkou rudou nateklou barvu. Cestou zpátky jsme se tedy ještě stavili v lékárně, kde jsem si anglicky popovídala s jednou moc příjemnou lékárnicí, která mi laskavě předepsala antihystaminika a fenistil, abych splaskla. Tímto se ještě jednou omlouvám tatínkovi za pos*aný výlet.