trapné ticho

To se tak snažíte vzpamatovat po hodině gramatiky, když tu do třídy nakoukne velmi pohledný pán a nesměle se rozhlíži. Za ním se ovšem se stejným výrazem rozhlíželi dva Japonci (ti už tak pohlední rozhodně nebyli). Nakonec vlezli dovnitř a jako by se nechumelilo se posadili.
Třída vrhala zvědavé pohledy. Kontrola z The Japan Foundation?

Nikoliv. Delegace z jakési univerzity, která chce zavést stipendia pro zahraniční studenty a tak si udělali cestu po Evropě, aby zjistili, co a jak. Delegace byla trojčlená - již zmiňovaný pán překladatel (Čech), pan Kawasaki a paní, jejíž jméno jsem nestihla. Pan překladatel se nám uklonil a začal velmi pěknou japonštinou drmolit o tom, jak také studoval na UK a teď studuje v Japonsku. Mluvil dlouho, rozumněla jsem tak 50%. Pak se zeptal, zda-li má někdo z nás nějaké dotazy ke studiu v Japonsku. Trapné ticho poprvé. Nějaké obavy? Trapné ticho podruhé. Nakonec se jeden z nás osmělil a dotaz položil.
Dalších dotazů se nedočkali. Přímo naproti mě seděl náš pan profesor a vrhal na mě povzbudivé pohledy "tak se neboj a zeptej se" (proto jsem většinu času upřeně hleděla do sešitu). Nakonec povstal pan Kawasaki, uklonil se a začal přednášet cosi o tom, že chtějí měnit začátek školního roku (v Japonsku duben) na září, aby se nám jako lépe dělaly ty stípka. Projev byl dlouhý, bez pauz, celý pronesený monotónní turbo-japonštinou. Rozuměla jsem tak každý 3.slovo (kecám, každý pátý...) a protože jsme všichni slušně vychovaní, nasadili jsme uniformní zaujatě-bezduchý výraz a poslušně jsme přikyvovali.
Pan Kawasaki mluvil a mluvil a mluvil, pak najednou proneslo "...dó omoimasuka?" (co si o tom myslíte?).
Celá třída v duchu: "O čem???"

Ještě než se stačilo rozhostit další trapné ticho, slova se chopil pan profesor.
Třída: nadšení, vysvětlí nám to česky a bude tlumočit!
Pan profesor na nás také spustí japonsky.
Třída: menší nadšení, ale nevadí, vysvětlí nám to pomalu a jednoduchou japonštinou!
Pan profesor - shrne to, co říkal pan Kawasaki, zhruba stejnými slovy.
Třída: a kruci...

Pak Kawasaki se opět chopil slova. A mluvil a mluvil.
Třída nasadila rezignovaně zaujatý výraz. Pan profesor na mě šeptem: "Rozumíte tomu?". Má odpověď: lehké pokrčení rameny (jako že "jakž takž", ehm)
Pan Kawasaki opět zaútočil: "...sono mondai ni cuite, dó omoimasuka?"
Nakonec se najde pár statečných, kteří zamumlají něco jako "muzukašii"(to je složité) a "hontó ni mondai desu" (to je opravdu problém).
Delegace pochopila, že z nás už teda určitě nic nevypadne, takse odukláněla a zanechala po sobě balíček sušenek (dómo).

Ostuda.
Jo a ještě si to celý fotili a natáčeli na video. Taková vášnivá debata stojí za nahrání!