jak se mi (ne)dařilo / sportovní den

Den začal dobře. Díky posunu času jsem se probudila a budík ukazoval sympatických 9:15 (normálně ukazuje o hodinu víc). Zaradovala jsem se, kolik času to mám a v klidu se nasnídala, umyla hlavu a trošku jsem se učila. Klídek, pohoda... Dokonce jsem se i dovolala k doktorce (sestra zvedá telefon je v liché týdny, sudé dny, když jsou hvězdy v dobrých konstelacích a tak všeobecně, kdy se jí chce). Cestou do školy jsem si v klídku zařídila přepravní kupón na další čtvrt roku a následně dorazila s pěkným 10 minutovým náskokem na čínštinu, kterou jsem nerušeně proklimbala. Tím hezký den skončil (15:50).
Pan profesor na překladatelství neměl dobrou náladu. Vzhledem k tomu, že vzbuzuje respekt i s náladou dobrou, bylo to lehce děsivé. Ale nějak se to překlepalo a ještě jsme skončili o 5 minut dříve. To byl důležitý bod, protože následoval boj o každou minutu. V pondělí se musím co nejrychleji dostat z centra domů a posléze na Florenc. Krásně to vycházelo. Rychlochůzí a dobíháním (1) metra jsem se dostala na Mírák v úžasném čase 15 minut. Pak se to začalo posírat. Přijela narvaná tramvaj, do které jsem se nacpala. Tramvaj v půlce Francouzské cukla (všichni lidi na hromadu!) a zastavila. A otevřela dveře (to není nikdy dobré znamení). Nevadí! Sprint (2) zpátky na Mírák. Jenže když zastaví jedna tramvaj, zablokuje tak cestu ostaním, že? Všechno stálo. Po cca 10 minutách to cinklo a kolona tramvají se začala rozjíždět. Nemusím zmiňovat, že trasu od tramvaje domů jsem opět běžela (3).
Doma jsem se za běhu navečeřela, natáhla jsem na sebe (v rámci časové úspory) dres, punčocháče a šupem na autobus, který měl jet za 5 minut. Když jsem dole rozrazila vstupní dveře, potkala jsem sousedku, které trvalo asi miliardu let projít dveřmi a ještě mě požádala, abych za ní zamkla (zavrčela jsem "tak ale dělejte!!!", ale myslela jsem si něco jiného). Sprint (4) nahoru do kopce na autobus. Jeho vzdalující se světla mě dojala k slzám (doslova). Hodina a půl sprintu a přemisťování po Praze. Ujel.