vaření oběda = adrenalinový sport

Jsou činnosti, které se prostě nedaří. Třeba něco tak nevinného jako výroba sobotního oběda u mého dědečka. Mohlo by se (mylně!) zdát, že se jedná o nekomplikovanou záležitost, ale opak je pravdou.
Děda požaduje pevně dané menu (instatní polévka + hlavní chod) v pevně danou hodinu (12:00). Nic složitého. Jízda k němu by se taky mohla zdát jako brnkačka - autobus mi jede hned za rohem a nejezdní jich tam víc, takže se minimalizuje nebezpečí nastoupení do špatné linky.

Takže celkem bezproblémová záležitost, ne?

Jenže! Když jsem tam byla naposledy, tak mi při otevírání vybuchl pytlík s polévkou, jejíž obsah se rozprostřel po celé podlaze a větší části linky. Ještě předtím jsem tam zase připálila řízky, taky se mi neuvařily knedlíčky v polévce a připomínaly broky... Předem podotýkám, že nejsem neschopná kuchařka. Vařím často a bez větších nehod. Tak kde je problém?

Maminka mi poradila, ať dědovi udělám instatní kaši (blé) s rybími prsty (double blé). Prý to má moc rád. Moje reakce? Přece mu nebudu dělat něco tak nezdravého! Cestou se stavím v Albertovi, koupím filé a udělám ho na másle s bylinkami a rýží.
Cesta začala bezvadně. Autobus vyjel na minutu přesně, hezky jsem si sedla a ujížděla směrem děda. O dvě zastávky dál mi úsměv lehce povadnul, protože mi došlo, že nemám klíče. A v případě, že váš děda bydlí ve 12. patře, špatně chodí a jedná se o panelák, kde se manicky zamyká všechno, co má zámek, je to celkem problém. V duchu jsem si řekla pár slov začínajících převážně na písmenko "k" (kdybych neseděla v autobuse, řekla bych to nahlas), vystoupila jsem a vrátila se domů. Vzala jsem klíče a zavolala dědovi, že se oběd trošku opozdí.
Všem je asi jasné, že výroba ryby na másle s rýží není nejrychlejší jídlo. Proto jsem prosprintovala Albertem a v běhu strhla z regálů umělou kaši, mléko a z mrazáku vytrhla jednu krabičku rybích prstů. Vaření jídla tentokrát proběhlo bez problémů.

Cestou zpět se pro změnu autobus, který objíždí svou obvyklou trasu kvůli kopání na Michelské, zasekl. Kus cesty totiž vede vilovou čtvrtí, kde se řidiči zřejmě povedlo přejed odbočičku, takže musel couvat. Škoda, že nebylo kam.
Museli jsme vyjet do jiné ulice, kde probíhal další pokus o otočení. Ne moc úspěšně. Nikdo z 6 cestujících ale nereptal. Pánové se shromáždili v zadu a radili, kolik místa zbývá a dámy to hlásily dopředu. Nakonec se zvedla jedna mladá slečna a nabídla řidiči, že bude navigovat jinudy. Řidič přijal. Sice jsme tak trochu minuli jednu zastávku, ale aspoň jsme jeli.

Co se mi asi přihodí příště?:)