semana santa

Velikonoce jsou v zemi vycházejících býků událost. Já jsem si to vždycky spojovala s průvody zakuklených kukluxklaňáků táhnoucích kříže, se spoustou mší a náboženských akcí. Nic pro české nekřtěňátko!

Letos jsem díky své druhé velikonoční exkurzi do Španěl přehodnotila. Děti posaďte se, to bylo tak...

Papírový penitentes ve výloze optiky v Toledu

Stála jsem tak u drahoušů v obýváku, nevěděla co dělat, kam se koukat, prostě jsem dělala, že tam moc nejsem, když mi paní drahoušová pokynula, ať si k ní sednu na gauč. Pozvání, které se neodmítá! Přisedla jsem si tedy k televizce a protože nastalo trapné ticho, zuřivě jsem se začala soustředit na reportáž. Byl to přímý přenos z průvodů. Přímý přenos. A velmi napínavý! V průvodech se totiž vynášejí ven sochy Ježíše a panenky Marie a v případě, že je ošklivo (a to teda bylo - 8°C, déšť), socha nevyjde, aby se nepoškodila.

A protože Španělé průvody milují a těší se na ně celý rok, odvolání průvodu se rovná tragédii. Takže proto ta živá reportáž - vyjde nebo nevyjde Jesús el Pobre z kostela San Pedro? Vyjde nebo nevyjde La Virgen de la Macarena? A co Gran Poder?!

Po půl hodině sledování už jsem byla napjatá jak struna! Reportéři pilně referovali o každé kapičce deště, vyptávali se nosičů v hábitech a všechno komentovali jediným slovem - emocionante. Když jsem viděla, jak moc se všichni těší, bylo mi jich líto a moc jsem ji přála hezké počasí. Pak se přiblížila osmá a muselo se udělat osudové rozhodnutí - vyjít či nevyjít?! Výsledek byl v obou případech stejný - slzy. Buď se a) průvod zrušil a všichni plakali nebo b) průvod vyšel a všichni plakali. Emocionante...

Ti šťastní nosiči, kterým počasí průvod nezatrhlo, si nahodili na ramena ohromné přezdobené oltáře se sochou (které váží jako menší auto) a se zaťatými zuby vyrazili ven. V tuto chvíli jsem se skorotchýňky blbě zeptala "kam s tím vlastně jdou?". Odpověď: "Kam by asi šli? Udělají kolečko a vrátí se zpátky. Ty, když jdeš na procházku, tak se taky vrátíš domů, ne?!". Jasně.
V tuhle chvíli jsem ale už sledování naprosto propadla (nakonec jsem na to civěla 4,5 hodiny -  nekecám) a moc se mi to líbilo. Nejvíc se mi líbil El Pobre, který se zadumaně kolíbal do rytmu kroků nosičů. Nosiči se divákům taky líbili, protože pod váhou nosítek očividně dost úpěli a někteří i bolestí plakali. Emocionante!

Kromě nesporného kulturního zážitku mělo sledování procesiones i jiné plus - konverzační téma s drahoušovou maminkou! Zapáleně mi popisovala, co se tam děje a vůbec nebrala v potaz mou omezenou slovní zásobu. Já nadšeně přikyvovala a občas jsem konverzaci doplnila větou typu "Es muy ______ (adjektivum), no?". Také jsem ze sebe nechtěně nadále dělala náboženského ignoranta a to i přes to, že mám jinak obstojné znalosti Bible. Většinou to bylo tak, že jsem si náhodou vzpomněla na nějaké slovíčko a v návalu radosti jsem se ho rozhodla použít. Jako například, když jsem si při pohledu na plačící sochu Panny Marie vzpomněla, jak se řeknou "slzy" (lagrimas). Nadšeně jsem vykřikla: "Tiene lagrimas en su cara, no?". Odpověď: To je snad jasný, ne? Ty bys taky brečela, kdyby ti zabili syna...!"
 Ale jinak se mi to moc líbilo. Emocionante.

Druhý den jsme jeli do Madridu a já pořád Drahouše prudila, že chci vidět El Pobre. K mému zklamání Drahouš netušil v jakém kostele socha bydlí.A pak se to stalo! Kostel a k němu se táhly davy lidí. Že by...? A byla tam! Nebyl to El Pobre, byla to Macarena! Emocionante!

Určitě si pusťte tohle video - uvidíte tam nosiče, jak vynášejí sochu el Pobre z kostela. Netrpěliví přeskočí na 5:53.