daifuku

Začněme od mé maličkosti. Ta je od přírody velmi líná, asociální a nenávidí nakupování ( i když se to nezdá - mám ráda nové oblečení, tak nakupuju, ale komunikace s prodávajícími je utrpení) - takže vyrazit shánět po obchodech rýžovou mouku jsem nešla. Stejně jako jsem se nezabývala náplní (sladkou fazolovou pastou anko). Tudíž, výroba byla pracnější.

Proprat lepivou rýži - dát přes noc do vody (haha, když něco dělám, tak to chci dělat HNED - tudíš, naloženo na cca 1 hodinu) - rýži uvařit. Ještě jsem k ní přidala lžičku soli a dvě lžíce cukru, chtěla jsem trošku nasládlou, ale ne nijak výraznou chuť. To byla ta jednodušší část.

Rýži rozmačkávat a šťouchat tak dlouho, dokud nevznikne lepivá škrobovitá mlaskavá tahavá hmota. První problém. Není to tak snadné. V moderních japonských domácnostech na to mají zařízení, já měla jen holé ruce. Původně se těsto na moči vyrábělo ve velkém hmoždíři, z toho jsem naivně vycházela...

postup č. 1 - hmoždířek - zavrhnuto jako neefektivní

postup č.2 - šťouchadlo na brambory - lepší

...a šťoucháme... a šťoucháme... a...

... a pořád málo... šťoucháme...

Celková doby šťouchání: 60 minut! Já 45 min., maminka 15 minut.

Sliz připravený k formování...

kdyby někdo chtěl silikonové implantáty...

Následně bylo pár pokusných strčeno do trouby na 180*C. Obalené v čokoládě přežily bez úhony, neobalené se trošku roztekly.

Chuť: sladká. Konsistence: perfektní, jako originál
Máme jich plnou lednici a nikdo to nechce. Mě osobně se zvedá žaludek jen při pohledu na ně (to ale asi bude tou teplotou).