milé děti,
povím vám tragický příběh. hezky se posaďte a poslouchejte:
byl nebyl jeden notebook, který se jmenoval amilo. byl moc hodný a všichni ho měli moc rádi. sloužil dobře a poctivě. přežil několik virů, poškrábání kočkou, měl nemocný wifi přijímač (musel se podkládat moleskinem a sešitem) a byl všemi milován.
pak přišla tragédie... jeden zbrklý pohyb a šplouch! čaj v klávesnici a všude jinde, kam může tekutina natéct. notebook se, i přes rychlé vypnutí, odebral na věčnost.
teď je u noutbučího pana doktora, který ho (doufejme) resuscituje.
já jsem teď počítačový bezdomovec, který musí krást přístroje ostatních členů domácnosti..
5 comments:
Naštěstí my děti víme, že pohádky mají VŽDYCKY dobrý konec!
Takže to bude pokračovat nějak takhle:
"Pan doktor milého Amila prohlédnul a provedl operaci. Pak ho poplácal po klávesnici. Amilo se probral z narkózy, vesele poblikával a pobzukával a nedočkavě čekal, až si ho panička odveze zpátky domů...."
*KONEC*
já nechci být hnidopich.. ale tohle znám :) a nemá to dobré konce. ono to chce totiž okamžitě vytrhnout baterku. a nechat absolutně vyschnout. a pak na kompletní vyčištění vnitřností a když je štěstí, tak se to zachrání. data se většinou zachrání. a když máte šikovného tatínka, tak Vám funguje vše během 24 hodin a jediné nefunkční je mechanické zavírání počítače zalepené juicem!
víš, on můj noutbůk baterku už dobrý tři roky nemá...:)
jinak byl samozřejmě hned rozšroubován, odvodněn, vysušen. vše marně.
so the moral of the story is never have liquids around your notebook.
i've seen that many times, and from those i learned that the possibility of recovering from disaster is inversely proportional to the amount of sugar the liquid had.
i hope your notebook is cured soon after the doctor performs some dialysis on it :).
Nikdy jsem netušil, že vyprávění o elektronice může být tak poetické, po tomhle večerníčku můžu v klidu jít spát.
P.S. Modlím se za Amila:)
Post a Comment