vejletíček

Včera nás (míněno maminku, Drahouše a mou maličkost) vzal tatínek na výlet. Zhodnotila bych ho jako vypečený.

Ještě než jsme dojeli, chtěla maminka tatínka zabít, protože nám odmítal sdělit kam jedem a kdy tam budem. Drahoušovi se v této fázi udělalo strašně blivno a tatínek byl nucen výlet přehodnotit. Zastavili jsme tedy ve Sloupu. S výhrůžkou "improvizuju, plánoval jsem daleko lepší vejlet!" nás vedl malou blátivou stezkou do údolí. V tu chvíli se ukázalo, že asi nebyl úplně dobrý nápad brát si tenisky s prasklou podrážku, ale co! Bylo docela příjemně, nikde nelítal žádnej hmyz (moje fóbie #1) a nepálilo mě sluníčko na škvarek (fóbie #2).
Ani ne za 10 minut jsme došli ke skalnímu hradu. Těch už jsem pár viděla, ale tenhle byl faaakt velkej. Bohužel, v tu chvíli už nebylo příjemně. Škvařilo to a bylo dusno. Vyhopsali jsme nahoru na hrad, hezky jsme si to tam prohlédli a zhopkali dolů. Už v tu chvíli jsem se potila jako lemur. Pak jsme pokračovali do lesního divadla. Naivně jsem si myslela, že když je to v lese, bude chládek. Prdlajs. Bylo dusno a já cítila, jak se mi propoťávaj záda. Ble.



Od divadla jsme vydupali k rozhledně. Na tu jsem odmítla vylézt (výšky jsou fóbie #3) a místo toho jsme s mamčou seděly dole ve stínu a potily se, zatímco chlapci lezli nahoru a potili se.
Maminka je hovorná, takže se začala bavit s mladou paní, která drncala přes kořeny golfáček s malou holčičkou.
Máma: (...ta je roztomilá...blablabla) a kolik  je jí let?
Paní: Dva a půl.
Máma: Tak to je trošku starší než ta moje!
Paní (směrem na mě): To je Vaše dcera, co? Tý je tak sedmnáct, osmnáct, ne?
Já: Skoro. XXX a dvacet.
Paní: (ticho) To jsi o rok starší než já!

Po tomhle povzbuzení (a samozřejmě potom, co muži slezli z rozhledny) nás tatínek vláčel vedl do Modlivého údolí. Cesta vedle prudce do kopce na přímém slunci. Maminka se zastavila a začala požadovat přesnou kilometráž a stopáž. Tatínek mlhavě odpovídal, ale maminka už neměla smysl pro humor. Kdyby v tu chvíli měla kámen, tak ho po něm hodí. Šlo se ale dál. A pořád do kopce. A do kopce. A začal lítat hmyz (fóbie #1), škvařilo to (fóbie #2) a šlo se do pořád většího kopce. Začala jsem si hledat klacek.

Zhruba v tuto dobu se odehrál následující rozhovor mezi mnou a otcem.
Já: Ještě chvilku a vypukne vzpoura, je ti to jasný. 
Tá: Drahouš by si na mě nedovolil. Maminka... ta možná...
Já: Maminka tě sejme klackem a až budeš na zemi, přidá se i Drahouš, to už si na tebe taky troufne!

Ale došli jsme! Ve chvíli, kdy byl útok klošů nejsilnější, jsme konečně došli do vesnice. Tam byla hospoda! Já jsem celou cestu otravovala s tím, že chci svíčkovou se šesti, takže jsem radostně poskočila a hnala jsem se tam. Hned jak jsme vešli, pan vrchní na nás křiknul "jestli jdete na jídlo, tak to už je pasé!". Hmm, restaurace bez jídla. Nevadí, něco studenýho! Maminka si dala pivo, já chtěla něco nealko. Jelikož jsme nedostali žádný jídelní lístek, zeptala jsem se, co mají. Odpověď: "My toho máme spoustu, děte se podívat do ledničky!". Aha, jasně. V ledničce měli Fantu, Colu, Tonic a džus. To je fakt, to by zapamatovat nešlo. Na mámu s tím pivem zapomněl.
Vrchol přišel, když jsem se vydala směrem záchody. Bez problémů jsem mířila na správné místo, když se od baru hlasitě ozvalo "dete čůrat?". Na mé tiché přikývnutí pak odpověděl: "kdybyste nenašla vypínač, pudu s váma." Tuto nabídku jsem odmítla.

Domů jsme dojeli relativně v klidu. Tatínek, který takový malý výlet nepovažoval za hodnotný, navrhoval ještě cestou další možnosti (zastavíme se u XXX, nepodíváme se na XXX?), které maminka zamítala jednu po druhém varovným vrčením.

Všechny fotky jsem ukradla mamince z mailu, který poslala Drahoušovi. Protože mě, vlastní dceři, je neposlala.